Zde máte možnost, dopsat námi rozepsaný příběh a odeslat ho na níže uvedenou e-mailovou adresu.
Nejlepší dokončení příběhu, bude zveřejněno na našich webových stránkách.
Naděje umírá poslední
Na pozadí západu slunce se z hradeb rýsovala postava dvanáctileté dívky. Byla to Elain jedna z těch, co se skrývali v Marlónských horách, kvůli válce mezi Arakény z jihu a krutými seveřany. Elain je Arykénská šlechtična, ale protože její matka pochází ze západních lesů, vypadá jako západní lid a né jako Arykénka.
Konečně slunce zapadlo a Elain se otočila, aby se vrátila na večeři do paláce. Sotva seběhla z hradeb, chytil jí za ruku lord Aryn. Aryn je jen o rok mladší než Elain a proto jsou dobří přátelé.
,,Co chceš Aryne?”zeptala se poněkud překvapeně Elain.
Aryn jí vzal za ruku a táhl jí ke staré zbrojnici. Když do ní stoupili, uviděla Elain dvoje brnění a dva batohy s jídlem.
,,Večeři máš na stole. Potom si vezmeme brnění a batohy. Našel jsem tajnou cestu z pevnosti”, vysvětloval Aryn.
Zasedli ke stolu a snědli společně pečené kuře. Aryn neměl s lehkým brněním problém, ale Elain se dost dlouho potýkala s řemínky. Nakonec jí Aryn musel pomoci nejen s krunýřem, ale i s opaskem.
Po hodině Aryn otevřel poklop a řekl Elain: ,,Já slezu dolů, ty mi hodíš batohy a slezeš také.”
Aryn zmizel v díře a dlouho se neozývalo nic jiného než vrzání jeho bot.
Potom se ozval hlas: ,,Můžeš házet, ale opatrně, aby nespadli ze skály!”
Elain hodila oba batohy dolů a pomalu slezla za Arynem, ten jí podal batoh a vyrazili za dobrodružstvím. Šli několik hodin. Kolem půlnoci rozbalili pokrývky, aby si odpočinuli.
Ráno se probudili celí rozbolavělí, promrzlí a hladoví s mokrými plášti, které jim sloužili jako pokrývky, protože padla rosa. Posnídali placky s oříšky z nedalekého keře a po jídle si naplnili vaky vodou v blízkém potoce.
Vyrazili po klikaté stezce do údolí, které se táhlo od severu k jihu a krátce po poledni stanuli na jeho dně. Obě děti v domnění, že jdou správně, zamířili k severu.
Šli celé dny, až došli na pláně v San-galanej. Z malého návrší je vidět až na město Rokloto a ještě dál jsou vidět Ohnivé skály, ze kterých stoupá věčný dým.
Náhle se v ohybu cesty objevila jízda s černým praporem a protože se děti nestačili včas uklidit z cesty, nepřítel je obklíčil.
Aryn tasil meč, ale Elain ho vzala za ruku a vykřikla: ,,Přicházíme v míru!”
Z koně před nimi sesedl kapitán a zeptal se: ,,Co zde dělají zápaďanka a jižan oblečeni jako jižní rytíři v San-galanej ?”
,,Přišli jsme z Marlónských hor, kde nás chtěli obětovat démonům.” odpověděla Elain.
Na kapitána to zapůsobilo a tak se ptal už o něco vlídněji: ,,Co jste zač?”
Elain se mladý kapitán líbil a tak řekla: ,,Jmenuji se Elain a jsem zápaďanka, ten chlapec je můj nevlastní bratr Aryn.”
,,Přišli jste v míru, jako uprchlíci, můžete nyní jet s námi a najít pohostinství v mém domě.”
Kapitán domluvil a Elain řekla: ,,Vaše pozvání přijímáme.”
Aryn nejspíš zapomněl, že má jazyk a tak ho vysadili do sedla jednoho jezdce, Elain vysadili zase k jinému a vyjeli k Roklotu.
Bylo pozdní odpoledne, když sesedli na nádvoří kapitánova domu. Po schodišti seběhla holčička a běžela ke kapitánovi. Kapitán jí chytil do náručí.
Holčička se mu vytrhla z náručí a pravila: ,,Princezna Ilia svolává své věrné do paláce.”
Kapitán se otočil ke svým hostům a pravil: ,,Já musím teď do paláce má dcera Salička se o vás postará.”
Dopsaný příběh pošlete na adresu:
